Kronika obce Rohozov

Tato kronika je sestavena zejména ze 2 pramenů:

1. Historie svobodnických usedlostí v ROHOZOVĚ, sepsaná od Josefa Růžičky, kaplana v Praze, původem z Modlíkova, a jeho následovníků.
2. Výtahů o poddanských usedlostech v ROHOZOVĚ a v celém okolí Malo-chyšeckém, z matrik, vrchnostenských zápisů a gruntovních knih, výsledek několikaleté práce mého dědečka Františka Vrány, profesora reálného gymnasia v.v., jinak vnuka Jana Vrány z Rohozova čp. 3.

Kroniku jsem sestavil a doplnil dalšími vlastními zjištěními; věnuji ji sousedům  Rohozovským, nevěda, může-li být taková práce jak oceněna.

Historie ROHOZOVA je však natolik zajímavá a zaznamenaná do tak dávných dob, že by bylo škoda, aby upadla v zapomenutí.
Hodně jsem doplnil, ale nic nevynechal. Podrobnost je možná v některých případech na újmu plynulého vyprávění; to však na druhé straně vyváží vědomí, že není druhé tak malé obce v Čechách, (i kde jinde), která by o své historii tolik věděla a měla obecní kroniku tak důkladně zpracovanou.

6. 3. 1975

Ing. Jaromír VRÁNA

D Ě J I N Y  R O H O Z O V A

sestavené dle svobodnických knih při zemských deskách od Josefa Růžičky, m/p, kaplana Trinitarů v Praze

---

P ř e d m l u v a:

Úmysl můj nesl se vždy ku tomu, sestaviti dějiny rodného místa Modlíkova. Dopídil jsem se svobodnických knih při deskách zemských. Svobodníci byli k sobě poutáni poměry časovými a tvořili jeden celek, zvlášť kde blíže sebe bydleli. Proto pročísti mi bylo všecky události Rohozova, Květuše a Číčovic. To mne pohnulo, abych milému svému bratranci Františku Chocholovi na důkaz své vděčnosti krátké dějiny celého Rohozova sestavil. Učinil jsem tak, nelekaje se namáhavé té práce a podávám nyní ovoce této práce jemu.

Aby práce tato nebyla kusá, přidám ku každému ději, kde v zemských deskách o tom jest šíře pojednáno. Knihy svobodnické mají název: Libri libertinorum, jest jic 133, každá kniha jest rozdělana dle abecedy od A až po Z. Každá písmena zaujímají několik listů, jež se číslují od 1. tak např. 11 U 13, tj. 11.tá kniha, při písmeně U strana 13.tá. to vidí se mi nutno předeslati.

Dáno v Praze, na den sv. Vavřince r. 1875.

Josef Růžička, m/p
kaplan u Trinitarů v Praze

---

R O H O Z O V

Vesnička v osadě Malo-Chyšecké, leží na mírném svahu velké výšiny, odkud na jižní stranu otevírá se rozhled na 10 mil až k jižnímu konci Šumavy; zvlášť v šedých těch homolí vyčnívá Plánský les u Krumlova a něco více vpravo vrch Boubín u Prachatic.

Před časy nebyla tu vesnička, ale jediný svobodnický dvůr se sídlem. Majitelé byli zámožní, nebo velké štěpnice, zahrady, zvlášť zahrada, kde slivoní rostlo, rybníky a ovčín tomu dostatečně nasvědčují. Pokud znám, patřil dvůr ten  R o h o z k ů m  a dle nich nesl i jméno ROHOZOV, neb na jiných místech nazván i Roháčov. (Palacký ve starém popisu Čech uvádí i jméno Rohožov.)

Ale nejlépe učiníme, když hned zpočátku opustíme niť vyprávění kroniky Josefa Růžičky, vezmeme k ruce Augusta Sedláčka: Hrady, zámky a tvrze české, díl 7, a podíváme se, jak to v Rohozově bylo doopravdy. To, co říká kronika původní, je pravda; ale jak se zdá, již od počátku byl Rohozov nejmíň napůl rozdělen, a na druhé polovině byla půda poddanská, ta patřící k tvrzi Střítežské.

Jak na konci kroniky povšechněji je rozvedeno, správný začátek měl být takto:

Zdejší krajina byla osídlena dnes zde sídlícími českými rody zejména v 12. a 13. století, tedy zhruba řečeno k roku 1200, a některá střediskovější místa jako např. Milevsko již od roku 1100. Zájmová oblast panství Milevského však ještě v 13.století sahala jen nejdále po Osletín a dvůr Jednotský. Oblast naše vděčí za svou kolonizaci značným dílem  V í t k o v c ů m  z Prčice, někdy k roku 1200.

Chochole v Rohozově

Martin Hollstein prodal polovici dvoru dne 15. října 1753 Janu Chocholovi (lib.lib.13 B 4). Prodal tu půlku, kterou po otci sdědil (totiž čp. 2) a sice s rybníky, zahradami, starým sídlem, stodolou, maštalí, kůlnou, s tou židovskou chalupou (tj. čp. 8), zkrátka se vším, co k ní patřívalo, za 1.274 zlatých. Jan Chochole zaplatil hned 820 zl. Ostatních 174 zl. Teprve 24. června r. 1754. Martin Hollstein zanechal mu 2 voly, 2 krávy, 3 telata, nářadí hospodářské na polovic a ještě měl Martin Hollstein vše zasít.

Odkud rod Chocholů pochází není v knihách svobodnických žádné zmínky. (Vložka: Jak si dále vysvětlíme, zdá se pravděpodobné, že Chocholovi nebyli původně svobodníci, ale poddaní sedláci, kteří pracovitostí a houževnatostí tomuto rodu vlastní se dopracovávali stále výše. Pokud to jméno se kde vyskytuje, zdá se, že pocházeli z Petrovické strany, snad z okolí Ratiboře či jejího okolí. Poprvé se jméno Víta Chocholy objevuje v berní ruka r. 1654, kdy tento snad první známý předek byl majitelem chalupy bez polí v Branišovicích, šancované jen na 6 kop. Bylo to tedy něco velmi bídného, tak na úrovni obecní pastoušky. Nešly také z chalupy žádné platy, byla jen povinnost pěší roboty …

Podruhé setkáváme se s Chocholovými v 1. polovině 18. století v Ratiboři. Tehdy to již byli sedláci, když někdy v letech 1720 – 1740 se uskutečnil sňatek Václava Matěji ze Stříteže s Dorotou Chochole z Ratiboře. Jan Chochole, který r. 1753 koupil čp. 2 v Rohozově, byl tehdy jistě již šedesátiletý, a měl dceru Dorotu, které o svatbě dal věna 80 zlatých (o svatbě zápis na str. 150 Chyšecké matriky č.2).

Nelze mi rozhodnout, zda tehdy Chocholové byli již svobodníky, či ještě poddanými; Matěja ze Stříteže však rozhodně poddaným byl. Řekl bych, že Chocholové před koupí svobodnického dvorce byli rovněž poddanými, neboť všechny známky v to nasvědčují. V kraji Vltavském se nenalézá žádný svobodník Chochole, a rovněž tak i v Milevské části kraje Bechyňského; v kraji Vltavském se nenalézá ani žádný poddaný Chochole, a tak jediní Chocholové se vyskytují v místech, jak je na předchozí straně uvedeno. Je sice ještě možnost, že by Chocholové svobodníci přišli z nějaké větší dálky, ta možnost je však popravdě nepatrná. Přinejmenším z provozních důvodů; nebyla tehdy inzerce, a že je někde něco na prodej šlo obvykle ústní cestou do okolních vesnic; čili čím blíže pocházel kupec, tím je pravděpodobnější, že šlo právě o něj.

Zdá se tedy, že Chocholové byli v nejstarší známé době kolem třicetileté války jen zcela nemajetnými domkáři či podruhy; a teprve někdy k polovině 18. století zasvítila jejich šťastná hvězda.

Je dále otázkou, zda právě k této době se neváže zajímavá pověst, která vypráví, že Chocholové zbohatli tak, že jeden z nich (pověst ovšem ho ztotožňuje se slavným Františkem Chocholem druhým k roku 1866), nalezl v lese zakopaný veliký poklad. Ten poklad za války prusko-rakouské někde uloupili pruští vojáci a uprchli s ním. V neznámé Chyšecké končině však zabloudili a byvše nakaženi cholerou, zemřeli. V jiné versi je to tak, že zemřeli na epidemii a byli tu v lese zakopáni, a spolu s nimi zakopán i poklad, který pak Chocholové vykopali, a tak získali jmění. Proti tomu, že se tak stalo za války prusko-rakouské roku 1866 mohlo by ovšem být vznešeno několik výhrad. Loupení v tomto stylu připomíná spíš 17. a 18. století, než již organizované století 19., a e by se v roce 1866 v Jižních Čechách potulovaly skupiny uteklých Prusů, je málo pravděpodobné. Taková situace však mohla nastat ještě za vlády Marie Terezie a tehdejších válek prusko-rakouských, např. roku 1744, kdy pruská vojska tudy dokonce táhla; památná je např. bitva u Jankova u Votic, kterou ovšem tehdy rakouský generál Götz dokonale prohrál. Tehdy i epidemie moru a cholery byly spíše pravidlem. Je tedy otázkou, zda pověst zbohatnutí rodu Chocholova nemá své reálné jádro v této době. Celkem by nám to navazovalo, i bychom si tak zdůvodnili, kde Jan Chochole vzal peníze, a to částku pro poddaného nemalou, aby se mohl vykoupit z poddanství a zakoupit si svobodnickou usedlost.)

I to podivno jest, jak grunt svobodnický dostal jméno DAŇKOVA živnost. Pravdě jest nejpodobnější, že Chochole po své bývalé živnosti měl jméno Daněk, a to přinesl na svou novou usedlost.  (Vložka: V této věci bych kronice oponoval. Je to sice tvrzení dobře myšlené, jenže proti Josefu Růžičkovi toho víme o něco víc. Stávalo se snad i, že starší usedlost dostala jméno po novém hospodáři, ale to je možnost ze všeho nejméně pravděpodobná. Pokud tedy Chocholové chtěli by si pokusit zjistit, zda toto není správný předek; stává tu určitá možnost; osobně však pokládám za spolehlivější jméno Chochole u Ratiboře.

A podivno, téhož den, co koupil Jan Chochole svobodnický grunt, již činí poslední vůli /lib.lib.13 E 24/. (Vložka: Což svědčí, jakož i dospělí věk jeho dětí, že byl narozen již někdy k roku 1690; a dále, že patrně již tehdy trpěl nějakým neduhem, který život jeho v brzku ukrátil. Ale že koupi ještě sobě provedl; aby syny své lépe mohl zaopatřit, ještě ten den, co koupil, i poslední vůli učinil, a přitom neuvedl, odkud pochází; to přece jen je řada náhod až přílišná. Řekl bych, zda to vše nebylo nastrojeno, aby z poddaného úvazku sebe i svou rodinu dostal; že prodal svou poddanskou usedlost (snad v Ratiboři) jinému poddanému, čímž se sám uvolnil, a koupil svobodnické, čímž se stal svobodníkem. Mohl tak učinit s vědomím vrchnosti, případně se i vyplatit, byl-li tak zámožný, a to zdá se byl, nebo mohl učinit i bez vědomí vrchnosti; jistotně však jako opatrný hospodář nevěděl, jak se to bude vrchnosti dlouho líbit; a aby tedy alespoň své syny (kteří na jeho jednání vinu mít nemohli) zabezpečil, hned jim koupený statek odkázal; tím, že oni svobodnický statek přijali, nemohli překročit žádný paragraf, a přitom se stali plnoprávnímu svobodníky.)

Měl tři syny, Matěje, Vojtěcha a Martina. Zanechává Matějovi a Martinovi hospodářství bez rozdělení a 1/3 Vojtěchovi z té živnosti. Měl také tři dcery: Dorotu, Marii a Evu. Dorotě dal věna ze svého živobytí 80 zlatých rýnských, Marii 66 zl. a 1 jalovici, Evě 66 zl. a krávu.

Bez pochyby brzy na to zemřel. Poslední ta vůle měla býti i nešena do kněh, ale prokurátor zemský nepřijal ji a neřízeno (1755), aby se živnost ta nedělila, nýbrž aby hospodařil Matěj, a druhé dva bratry aby vyplatil, a sice zač byla živnost koupena, má na 3 díly býti rozděleno a Matěj Chochole má své bratry vyplatiti po 400 zl. a Martin nejmladší, že neměl žádného řemesla, měl o 30 zl. dostati více. Tak se i stalo. Hospodářem stal se Matěj Chochole, který své bratry brzy vyplatil. Vojtěch byl vyplacen r. 1762 a koupil si živnost v Květuši.

Jak se dařilo Matějovi Chocholovi? Tomu se vedlo dobře. Hospodařil 27 let, velmi opatrně a správně. Měl 3 syny: Jakuba, Matěje a Václava a 2 dcery Kateřinu a Rosalii. Poslední vůli činil 12. Prosince 1780 /lib.lib. 17 S 7/. Jakuba nejstaršího ustanovil hospodářem, ale tak, aby pozůstalá manželka hospodařila do své smrti aneb dle libosti. Kdyby pustila hospodářství má ji syn Jakub řádně vyživit, v ničem jí neubližovat, a na přilepšenou dát 80 zl. Bratrovi  Matějovi má dát 400 zl. a Václavovi 300 zl., pár volů, řemeslo nechat vyučit a svatbu vystrojit. Kateřina provdána byla za Josefa Šišku (Vložka: Nebo Lišku, příp. Žižku), a dostala ještě od bratra 100 zl. věna. Rusalie byla již odbyta. (Vložka: Již u hospodáře Matěje Chochole jako prvního můžeme pozorovat opatrného selského ducha, šetrného, leč co hospodáře vzorného. Byl vrstevníkem Mikuláše Vrány na čp. 3; škoda, že z jeho doby není znám podrobnější popis čp. 2, neboť šlo o grunty skoro stejně velké; jen čp. 3 m.j. jako poddanské žilo spíše v bídě, kdežto na čp. 2 už tehdy vidíme, že se z gruntu jen asi o 2 hektary většího (14 ha a 16 ha) už jen z toho titulu, že byl svobodný a nepodrobený tehdy tak vysokým dávkám a poplatkům i jiným povinnostem jako poddaní, vytvářely hospodářské přebytky, které ještě spíše než nějaký bájemi opředený poklad daly základ v této době vzniku pozdějšího velkého jmění Chocholů.)

Josefínský katastr z 17. října 1785 udává v Rohozově tento stav:

Č. 1 Matěj Dvořák a Josef Zeman	svobodník
Č. 2 Jakub Chochole	sedlák svobodník
Č. 3 František Koutník	sedlák
Č. 4 se neuvádí, ale stát muselo, neb je na něj vynecháno pořadí
Č. 5 Jan Čapek
Č. 6 Jakub Vlk

První volné číslo byla tedy 7, kterou dostal oddělený díl Zemanův. Že tu není číslo 8, je možné, neboť židovské chalupy až dosud měly svoje zvláštní číslování římskými číslicemi; možná též, že chalupa tato patříc coby poddružská k čp. 2, ani jiné zvláštní číslo nedostala. Zato čp. 9 zdá se tehdy ještě nestálo.

Zapomněli jsme na Jakuba Chochole. Jak se tomu vedlo? Hospodařil 26 let (Vložka: Tj. od roku 1780 do r. 1806) a velmi přičinlivě. R. 1789 dne 22. Června koupil od Josefa Zemana jak již zmíněno rybník prostřední /lib.lib.22 K 17/, před několika lety stržený, pod 3 kopy držící, s kouskem pažitem pod hrází co by mohl s vozem projet a dle tehdejšího vyměření pod 316 sáhů neb 3 měřice výsevku pod čís. 700 ve fassovní knize za 32 zl. 30 kr. Josef Zeman udal, že spolky nejspíš k různicím vedou, a že mu ten rybník byl více ku škodě než-li k užitku a že Chocholovi k jeho půdě hodí, vyminul si ale, že kdyby dnes nebo zítra rybník spraven byl, aby na louku splavem pištěna byla voda. Chochole měl ročně ke gruntu Zemanovému platit na daně 10 kr., tak dlouho, dokud nová daň vypsána nebyla. K této prodeji svolil i druhý majitel Matěj Dvořák.

Jakub Chochole také urobil dluhy a sice vydlužil se od Josefa Svatoše 200 zl. neb 92 zl. 35 kr.Cm., od  Josefa Bárty z Kvašťova 338 zl. neb 135 zl. 12 kr.Cm. a od Václava Kurky z Ratiboře jinak Koupeného 70 zl. za manželku měl Annu Zemanovu z Rohozova a s ní měl 3 syny Františka, Prokopa a Josefa a 3 dcery Kateřinu, Josefu a Annu. Josefa byla narozena 14. listopadu 1793, za kmotra měla Antonína Riedu, mlynáře, a Rosalii Milčínskou učitelku v Chyškách. (Vložka: Všimněte si Chyšek v r. 1715, již tehdy tu byl kantor Matouš Milčínský; zdá se, že tento rod učitelský tu měl velmi dlouhou tradici.). Josef narozen 22. Července 1801, za kmotry měl Františka Milčínského, učitele z Chyšek a Kateřinu Procházkovou ze Stříteže. Obě dítky křtil p.farář chyšecký Josef Nečástka. (Vložka: R. 1813 již křtil František Rubricius).

Dne 20. února 1806 dělal Jakub Chochole kšaft. Živnost odkázal nejstaršímu synovi Františkovi Chocholovi /lib.lib.42 L 9/. Manželka ale měla hospodařit do své smrti neb do libosti, pak  při stole jeho býti živa a na přilepšení mít 300 zl., která by nevybrala, může dát komu bude chtít. Prokopovi odkázal 500 zl. a pár volů, Kateřině 400 zl. a 2 krávy, Josefce 400 zl., Anně 400 zl. a vybýt svatbu. Mezi jeho nemocí zemřela nejmladší dcera Anna a tu nechal si Jakub zavolati sousedy Rohozovské, Josefa Zemana a Josefa Svatoše a před nimi oustně tajné porovnání udělal, aby manželka jeho Anna sama dle své vůle a libosti jmění rozdělil mezi 3 syny a 2 dcery. 

František Chochole ujmul se hospodářství na čísle 2 dle matčiny vůle, ale kterého času není zaznamenáno, jenom to, že dne 1. srpna 1834 žádá za výmaz z kněh a spolu by odpověď dána byla mu na panství Nadějkovské, které Rohozovu nejbližší jest. Vyplatil dluhy Svatošovi, Bártovi a Kurkovi. Mimo to zaplatil podíly a sice bratrovi Prokopovi dědictvím otci a ještě sestře Anně 1204 zl. 18 kr. neb 480 zl. 48 ½ kr. Cm. Josefovi taktéž, Kateřině provdané za Dvořáka taktéž a Josefce taktéž, Matka Anna přijmula od syna 300 zl. jakožto nadlepšení a po dceři Anně podíl 547 zl. 25 kr. neb 218 zl. 58 kr. Cm. Byl živa ještě roku 1849.

František Chochole pojal za manželku Annu Růžičkovou z Prudic a obdržel s ní podílu 1000 zl.

(Vložka: Pro úplnost dokumentace tehdejšího stavu hospodářů v Rohozově uveďme výpis ze stabilního katastru ze dne 18. března 1833:

Č. 1	Svatoš František	domkář
Č. 2	Chochole František	sedlák
Č. 3	Vrána Jakub	sedlák
Č. 4	zápis nejasný; snad jako by tehdy patřilo k čp. 7
Č. 5	Čapek František	sedlák
Č. 6	Vlk Jan	domkář
Č. 7	Zeman František	domkář
Č. 8	Zeman Jiří	domkář
Č.9	Chochole František	domkář

Svědčí to, že tehdy již čp. 9 stálo a patřilo hospodáři Fr. Chocholovi I. na čp. 2. Nejpozději ho tedy postavil Fr. Chochole v letech 1806 – 1830.)

František Chochole hospodařil okolo 40 let (správně vychází 1806 – 1849). Vyplatil všechny podíly, ano ještě značné jmění zanechal. Hospodařil velmi moudře. Odevzdal živnost v Rohozově (čp. 2) dne 7. února 1849 zletilému synu Františkovi Chocholovi (druhému). Nemohl pro churavost hospodářství vést, po několik let vedl je syn František k úplné spokojenosti. Popustil jemu celou živnost do jeho úplné vlastnictví k svobodnému držení a užívaní, i s tou chalupou čís. 9 v 3.000 zl. Cm. Na srážku té ceny dá František sestře Anně při vdaní 1000 zl. Cm., za úroky jí bude živit, svatbu vystrojí, pak dá 2 krávy, pár volů tažných. Ostatních 2.000 zl. zavazuje se František dáti otci ve 3 létech, tj. do Hromnic r. 1852, však ale bez úroků, a kdyby otec do toho času celou částku nevyzdvihl, tedy ze zbytků půjde 5% úroků v půlletních lhůtách.

(Vložka: Vzhledem k tomu, že dále půjde o nejslavnějšího z rodu Chocholova v Rohozově, předešleme, že narozen patrně v roce 1822; tj. v době předání hospodářství byl stár již 27 let.

Dále vidno, že nebylo mu tak zatěžko hospodařiti, neb převzal po otci grunt bohatý; jestli grunt Zemanů ceněn na 500 zl., zde již na 3000 zl., a co více, vidíme rovněž, že František druhý dobrého vzdělání hospodářského i počtářského již v mládí v rodině své nabyl; přečteme-li si předchozí odstavec, vidíme, že již jeho otec byl počtářem velni dobrým; že tedy již v mládí od svého otce byl vychován v duchu „kapitalistickém“, na kterémžto poli pak vrozené nadání v mládí již dobře vycvičené rozvinul pak, když se osamostatnil, do velké šíře.)

František Chochole (druhý) se zavázal svým rodičům od Hromnic 1849 dávat vždy po žních: 10 str. žita, 5 str. ječmene, 4 str. pšenice, 2 str. hrachu, 4 str. ovsa, 10 str. brambor, vše ve vrchovaté míře, 5 kop zelí, 2 kopy řípy, 4 sáhy měkkého 5/4 dříví, 2 čtvrtce soli vrchovaté míry. Kdyby ještě 2 krávy, 4 ovce a 2 prasata z jeho píce živit a na jeho gruntě 2 měřice lníněte sít. Na čas svého živobytí si nechává otec právo užívat chalupy čís. 9. Kdyby se vyskytly staré dluhy, otec sám je nechá vymazat.

Ještě živa byla Anna, vdova po Jakubovi Chocholovi, té váznoucí výměnek nastupující na sebe přijal. Tento kontrakt uzavřen byl v Praze dne 7. února 1849.

František Chochole (první) měl mimo františka, Marii a Annu; Jan studoval v Budějovicích gymnasium a filosofii, vstoupil do semináře a stav se knězem, byl kaplanem v Češticích, pak v Chotovinách a již více let duchovním správce na poutním místě sv. Anny za Strakonici. Antonín Chochole také studoval nižší reálku v Budějovicích, vyšší reálku a techniku v Praze, vyštudovav stal se úředníkem při tabákové továrně v Heinburku v Dolních Rakousích a později v tomtéž oboru v Rjece v Dalmacii, když oženiv se za nedlouho bez dítek v Pánu zesnul v nejlepších letech věku svého r. 1874. Pro třetího syna Josefa Chochole koupil František Chochole mlýn Kvěchovský pod Bozetici (Božetici), kdež Josef po několika létech zdárně hospodaří. Marie provdána za Aloise Štědrýho na mlýn v Plavech za Budějici.

Otec odstěhoval se z Rohozova k synu svému Josefovi, nejspíše aby blíže měl do chrámu Páně a Josefovi svobodnému s manželkou svou Annou v hospodářství byl nápomocen. Anna nejmladší dcera zemřela svobodna na vodnatost a to pohnulo otce, že vystavěl v Sepekovech hrobku hned u vchodu na hřbitov po levé straně pro rodinu Chocholovu. Anna první pohřbena jest tam. Roku 1866 při invazi pruské roznemohla se matka Anna a Marie dcera přišla ji navštívit, ale uchvácena cholerou zemřela na Kvěchově. Ona druhá pohřbena jest vedle sestry své Anny. Ta nedlouho zemřela matka a položena k oběma dcerám k odpočinku. Jim následoval v r. 1874 stařec již šedý František Chochole (první; musel se dožít vysokého věku aspoň 85 let), jako manžel a otec. Dej jim Bůh tiché odpočinutí a radostné z mrtvých vstání.

Co známy jsou dějiny Rohozova, nebylo tak dobrého hospodáře jako byl František Chochole, a ač všichni z rodiny Chocholovy dobrými hospodáři byli, přec on předčil je všechny a povznesl celou rodinu Chocholovu.

Syn Chocholův František Chochole ujmul se hospodářství r. 1849 a hospodaří tam ve vší přičinlivosti až podnes. Svým vtipem a mnohou zkušeností nashromáždil sobě mnoho neobyčejných vědomostí, tak, že dlouhá léta byl představeným celé rozsáhlé obce Střítežské a zdaleka se k němu o radu až posud mnozí utíkali. 

V letech padesátých byl udán od dvou asekuračních vojáků pro velezradu, vytržen z kruhu rodinného a odvezen do Prahy, kde skoro celý rok ve vyšetřování dlel. Dokázána nevinosť jeho soudně, a mstiví udávači citlivě potrestáni jsou, a útraty soudní nahraditi museli. Tato zkušenost trpká přispěla nemálo k ustálení jeho správné povahy.

Zbožnou mysl dal na jevo, že vedle svého stavení vystavěl krásnou kapli, zasvěcenou Rodičce Boží Sepekovské. Celý plánčat jest dle vzoru milevského nového chrámu Páně. Bývá tam časem mše svatá a odpolední požehnání.

Jest František Chochole také dobrým hospodářem, nebo koupil statek ve Lhotě Tetaurově, zvaný Žižkovna, prodal jej ale a koupil živnost sousední v Rohozově – Březinovu, kde vládl jednou Jakub Rohozka a rodina Pánkova („to není pravda, to je poddanská chalupa čp. 3“).

František Chochole (druhý) pojal za manželku Annu Pejšovou z Pejšové Lhoty, rovnou obě v smýšlení i v hospodářství. Z dítek nejstarší jest Jan, druhý Josef, který studuje gymnasium v Budějovicích, Alois, Ladislav, Bohumil a Veleslav. Tyto dítky měly za kmotra při křtu svatém Jan první kmotr, strýček tedy kaplan Češtický.

Tím ukončeny jsou dějiny Rohozova a přeji jen, by důležitější události postupně se zaznamenávaly.

V Praze, dne 20. srpna r. 1875.

---

Úkol nesnadný béřu na svá bedra podvoluje se pokračovat v událostech vesničky Rohozova. Nesnadný nikoliv snad proto, že výpis z dějin trochu námahy vyžadovati bude, vždyť spíše jakýsi blahý pocit nitra člověka, když obírati se může mysl jeho rozkvětem po 50 letech se utvořující rodné vesničky, ani snad proto, že neúplně a nedosti pravdivě znal poměry Rohozova.

Jsem Josef, syn Františka Chochole, o němž výše se zmínka děje, že studoval gymnasium v Čes. Budějovicích, a prodlévaje každého roku dosti dlouhý čas buď co studující na prázdninách, a nyní úředník banky „Slavia“ na dovolené v rodišti svém, seznal jsem vše v rodišti svém, svým nazíráním, ano i tu a tam zatajuje jméno své i s posudky lidskými.

Již výše čteme, a o prvním Františku Chocholovi, že ač všichni Chocholové byli dobrými hospodáři, přece on je všechny předčil, však správný úsudek náš nyní zníti musí.

Byl-li první František výborným hospodářem,  byl syn téhož výtečným. Bylť hospodářem tělem, duší,  hospodářem, že život jeho vzdálen jsa hospodářské činnosti, dávno by byl zhasl. Jsa starcem téměř sedmdesátiletým, a jsa již velmi churav, ač mohl a dvojím výměnkem a značnou částkou v hotovosti bezstarostně život stráviti, nemohl snést, aby od jeho rozkazu se odchýlilo.

To  pouze ovšem ve svém možno. Proto až do posledního dechu žití svého byl vždy pánem ne-li zde, tudíž onde, ano pouť pozemskou dokonal tam, kde z pustiny zbudoval hospodářství dokonalé. Zajisté, kdyby Bůh přál ještě delšího věku, nabyla by Přeštěnice místo, kde posledně hospodařil.

František druhý byl nejprve tedy výtečným hospodářem. Tanou mi na mysli slova čeledínova, když viděl hospodáře svého v zad založenýma rukama přecházeti po dvoře: „Už zase přemejšlí, ku čertu, co si zas vymyslí“. A vymyslil. Zde odkryl pěkný kámen na zápraží, onde odpomohl nedostatku písku, tu nakázal vyvážeti bláto z panských rybníků, tam opět stříleti neb svážeti kameny, rumovati ohromné meze, a podobně – vše v čas a za dostatečné síly, a také zdar a rozkvět hospodářský pod jeho velením rostl očividně. 

Přejav úplné hospodářství č. 2 až r. 1855 (Vložka: Tehdy že by se oženil?) ač již r. 1849 co vlastník za příčinou zproštění služby vojenské zapsán byl, zápasil i on jako každý mladý hospodář  peněžním nedostatkem. První daně zaplatil dluhem způsobeným u hajného na Zrůbku. Však tento dluh byl prvním ale posledním. Roku 1855 se oženil a dostal za manželku Annu roz. Pejšovou z Pejšové Lhoty u Borotína toto svatební věno: 1.600 zl., 1 pár volů, 2 krávy, 6 ovcí.

Manželství bylo spokojené a proto Bůh žehnal jemu na statcích i dětech. Otci svému dával výminek jenom 2 roky a setra Anna, již ze statku měl vyplatit 1.000 zl. poslední vůlí mu tuto částku prominula. Statek č. 2 zlepšiv ve všech směrech a několik tisíc nastřádav zakoupil statek (polovinu) tak zvaný Žižkovna ve Lhotě Tetaurově, jenž později prodal Františku Svatošovi, rodáku Rohozovskému, vymíniv si dvě pole „Na Dolině“ a „Bučici“. Však hned nato r. 1869 koupil taktéž ve Lhotě Tetaurově statek zvaný u „Tvrzníků“ č. 7 od Jana Bardy (vložka: Odkud pocházela výměnkářka Marie Vránová), kterýž ale ještě téhož roku zaměnil s Josefem a Marií Jarošovými za statek č. 3 v Rohozově. Na tuto usedlost přidal 3.000 na hotovosti.

Stav se majitelem této usedlosti, naskytlo se veliké pole jeho neúnavné činnosti. Stavení zpustlé ihned opraveno, nová komora a sýpka vystavěna (Vložka: tj. na dnešní stav), studně pod okny, jež číslu tomuto nevyhnutelně potřeba byla, vystřílena a oroubena, zvelebil luka i pole, dav celé spousty kamene „Na Kamenitém za pahorkem“, „Na Návoze“ vystříleti, a svésti tak, že náklad na statek značně zvýšil.

Však kojil se blahou útěchou, že dřívější majitelé nyní usedlosti zajisté velice by se obdivovali. Na statku tomto byla výměnkářka Marie Vránová, která měla 12 strychů sutého obilí a jež v r. 1887 zemřela.

Ovšem při melioraci statku velice prospívalo, že majetníkem byl i čísla sousedního „Daňkovského“. Ku prospěchu, – ovšem ale jenom statku Daňkovského vyměnil kus půdy od statku Březinovského a zřídil pod okny zahrádku pro zeleninu při čís. 2. Ku čís. 3 přidal pak hráz v rybníce, – již na polo vzdělal. Statek Březinův ovšem nezískal, neboť dvůr a stavbu komor těžko jinak upraviti. (Vložka: Zápis ten svědčí, že vše tu již stálo tak, jak dnes stojí, a že celkem tu nic zásadního jiného stavět ani nešlo; a že tedy v podstatě, co tu stálo, František Chochole jen opravil.)

Sotva uvedl usedlost čís. 3 do pořádku, ji opět podnikavý duch jeho směřoval dále. Půjčil totiž v roce 1873 manželům Sobotkovým v Malé Chýšce 185 zl., dav si je zajisititi na čís. 17 jim patřící. Při exekučním prodeji vida, že vzdor druhé hypotéce a pohledávkou svojí propadne, koupil domek ten za 300 zl. 50 kr. jelikož domek těsně, ano pod jednou střechou byl s čís. 18, nezbývalo tudíž nic jiného, než zakoupiti i číslo toto. To také učinil, zaplativ za číslo 18.té 300 zl. – Domek tento, vlastně tudíž dva čís. 17 a 18. Prodal v r. 1889 Janu Holzhaisrovi z Růžené za 653 zl.-

V roce 1877 rozhodl se čilý duch opět značnému podniku. Dvůr při čis. 2 byl příliš úzkým, stáje zchátralé, nezbývalo tudíž buď značně opraviti a (nebo) dolů poposaditi. Rozhodl se tudíž pro poslední. Ku památce přiložen list o stavbě této, vlastní rukou psaný do knihy památní při čp. 2 a jenž zní: v roce 1788 stavěl jsem já, František Chochole, pořadí při čís. 2, totiž špejchar, maštale, kolnu v délce 18 sáhů 4 ¼ široké, v roce 1878 přistavěl jsem chlévy pro prasata c délce 6 sáhů. Toto pořadí spotřebovala mnoho materiálu kamene 1000 fůr, cihel 2600, vápna 40 měr, tašek 2100, dřeva 400 f, také veškery naší práci a domácím lidem, čeládku ke stravě, stála tato stavba 2600, polír táto stavby co zednický této stavby byl Šťastný.

Zatím dorůstali synové Chocholovi. Syn prvorozený a nástupce na čís. 2 pojal roku 1883 za manželku Marii Andělovou z Přeštěnice, a učiněna následující svatební smlouva: Otec nevěsty Josef Anděl z Přeštěnice složil hned 2.000 – uvolil se zaplatit po 5 letech, tudíž r. 1888 (2.000), dále příspěvek novomanželům do hospodářství 1 pár volů, 2 krávy, 6 ovcí a polní nářadí. Novomanželé měli na potup čís. 2 (zl. 6.000) doplatiti 2.000 zl. a hospodařiti však dlouho na čís. 3, až jiný z synů se ožení,   a statek převezme. Při nastoupení užívání usedlosti čís. 2 povinni novomanželé vydávati následující výměnek: Samoužívání  světnice přes dvůr, nad tou světnicí sýpku, samoužívání menší pekárny pro pečení chleba, vaření jídla na záhrobě v kuchyni, samoužívání sklepa u stodoly, též jednoho nového chléva pro vepřový dobytek, který si výměnkám vyberou. Místo v chlévě pro 2 kusy hovězího dobytka a vyživení toho při hospodářském dobytku hospodářovou pící. V pádu nesrovnání zvláště při vyživování tohoto dobytka má dáti každoročně třicet centů slámy ozimé a sice polovic staré ječné, patnáct centů sena vídeňské váhy a též mají to právo výměnkám pro takový dobytek 1 chlév dle libosti vybrati. Pasení výměnkářského dobytka od hospodářského pasáka při hospodářském dobytku. Vyživení 6 slepic výměnkářů mezi slepicemi hospodářovými, užívání čtvrtého dílu trávníku pod chalupou, též bezplatné užívání pod půl míry pole od hospodáře jetelem svým zasetého, kde si jej výměnkám vyberou, užívání třetího dílu ovoce ze zahrady, užívání 8 brázd pole pod rané brambory. Dále v každoročním odvádění v čistém a v zdravém zrně vrchovaté míře, počínaje 1. října 1888 a sice: 

4 hektolitry pšenice, 8 hl žita, 3 hl ječmene, 2 hl hrachu, 2 hl ovsa, 20 kilo sladkého máku, 30 kg soli, 15 hl brambor, 10 metrů dříví, které hospodář je povinen na dvoře vyrovnati, 10 centů metrických radnického uhlí a 20 zlatých na přilepšenou, dovezení obilí do mlýna, svobodný příchod a přístup ku všem vymíněným místnostem.

Zajisté nepřehlédne každý, že výměnek tento nebyl nepatrným, avšak František druhý uznal, že v případě potřeby lépe jest odpouštěti, nežli se doprošovati. Však pokud známo, nevybral z výminku toho ničeho. Sotva počali novomanželé hospodařiti na čís. 3 hledal čilý duch hospodářův úbytek činnosti jiným nahraditi.

Znaje okolní poměry velmi dobře, jmenovitě co bývalý starosta spolku „Jitřenka“ v Malé Chýšce seznal, že hojně zásobený, mírným ziskem se spokojící obchodník velikého zdaru v osadě Malochyšecké nadíti může, rozvinul i na tomto poli činnost svou. Dav svého syna Aloise vyučiti obchodu, zakoupil mu r. 1885 dům čís. 31 v Malé Chyšce od Barbory Ryjantové, vdovy, za 4.300 zl., obsahující kupecký krám, 2 pokoje, šenkovnu a zahradu, jenž ihned mu dal připsati. Domnívaje se, že s domem tímto spojena jest živnost hostinská, zařídiv synu obchod i tuto jal se upravovati. Však činem tím ihned celé obecní zastupitelstvo proti sobě popudil. Seznav, že musí opět žádati o koncesi učinil tak, však žádost jeho byla zamítnuta, z důvodu, že obecní zastupitelství se rozhodně proti povolení vyslovilo.

Zajisté ku charakteristice poměrů bude vhod, jestli se poznamená, z jakých důvodů někteří hlasovali proti: Majitel velkostatku Lamprecht, že hostinec nalézá se u silnice a zastavující se zde povozy jemu ztěžovaly příjezd do dvora, Jakub Fischel, jelikož sám hostinec, bednář Ryjant, že by pozbyl práce na dvoře (Vložka: Tj. kdyby hlasoval jinak než jeho hlavní zaměstnavatel Lamprecht.), barvíř Kolín, že nesměl by máchati přadlena v panském rybníce, představený, jelikož měl u pánů  isrealistů dloužek.

Však ani toho se František nepolekal. Rekuroval. Pře táhla se půl druhého roku.mezi tím, co se domáhal cestou zákonnou příznivého rozřešení pře, podařilo se přívržencům jeho při obecních volbách své kandidáty prosaditi – načež nové obecní zastupitelstvo samo žádost o koncesi podalo. Nyní ovšem následovalo vzápětí udělení koncese.

Však hned r. 1887 pustil se do další stavby. Přistavěl na zahradě při domu veliký sál a dva pokoje. Tato přístavba stála 2.500 mimo domácí dovoz. Možno tudíž počítati celý dům za 7.000. nyní patří k tomu domu i pole „Bučicí“, jež zůstalo mu po prodeji Žižkovny. Ze zařízení takto domu i obchodu splatil syn Alois svému bratru Josefu 1.000 zl. k čemuž otec František přidal 500. Tak i třetí syn Josef podílem vybaven byl.

Zatím navrátil se čtvrtý syn Ladislav z vojny a chtěl sobě také domácí krb založiti. Se shodnou vůlí pojal za manželku Annu Kloudovou dceru nájemce dvora z Výšky s níž obdržel zl. 3. 000, 4 kusy dobytka a veškeré hospodářské nářadí věnem. Otec František popustí synu Ladislavovi hospodářství čís. 3 (statek Březinův) na nějž mu splatil syn 3.500 zl. na hotovosti mimo výměnku sestávajícího 10 hl obilí a 10 hl brambor. Usedlost tuto postoupil pak v únoru 1892 a přidal ku statku tomu pole, „Dolinu“, jež získal koupí Žižkovny ve Lhotě Tetaurové. (Vložka: Celé pojednání vypadá dokonce coby dementi pověsti, která se o tomto nástupu Jana Chochole na čp. 2 a Ladislava chochole na čp. 3 přesto až dodnes v samotné Chocholově rodině zachovala: Pověst vypráví, že František Chochole měl celkem 10 dětí, z toho však 3 synové v mládí zemřeli. Z toho syn Ladislav jako mladší měl původně dostat čp. 2, kdežto syn Jan jako starší byl již opatřen statkem čp. 3. Protože však syn Ladislav právě že si vzal proti vůli svých rodičů Anna Kloudovou, nedostal čp. 2, ale bylo mu uloženo vyměnit svůj úděl za chudší čp. 3.

Chocholci, velcí dříči a ještě šetrnější hospodáři, neměli rádi Kloudovy, kteří měli propachtován velkostatek na Výšce, že naproti až krejcarové šetrnosti Chocholů žili velkopanským životem; žili si velmi dobře, nešetřili, peníze hned utráceli jakmile nějaké stržili; zkrátka žili si nad poměry, ač peníze neměli.

(Jak dalece je tato pověst pravdivá, těžko posouditi, však že na ní něco je, zdá se, neboť celé pojednání Josefa Chochole je už psáno jako dementi této pověsti.)

Svatbou syna Ladislava nastaly jiné poměry. Dle smlouvy nastoupil hospodářství č. 2 syn Jam a otec František měl nyní hospodařiti s novomanželi na č. 3. Však hospodářský čilý duch Františka druhého hledal úbytek činnosti jinde si opět nahraditi a zároveň pátého syna Bohumila dobře zaopatřiti. Pojal úmysl jinou usedlost na Malochyšecku zakoupiti. Však zde nebylo možno. Statky zanedbané rolníci, znajíce chatku „Daňka“, přeceňovali. Však zkušený, zšedivělý hospodář přemohl překážku tuto. Koupil roku 1890 v exekuční dražbě usedlost Andělovu v Přeštěnici za 6.000 zl., a v dubnu r. 1891 tamtéž osobně hospodařiti počal.

Hospodářství toto nevzděláváno jsouc, bylo úplně opuštěno, kde kus dřeva vysekáno, tak že nyní opět nastalo veliké pole činnosti neúnavnému hospodáři. Zdělav ihned pole, dal se do stavby stájí a drobných chlívců, a než přikvapila zima, bylo opět vše v nejlepším pořádku. Občané seznavše nového souseda přilnuli k němu touže eskou, jakou dříve lnuli k němu v Rohozově a starý vetchý již hospodář liboval si opět, jsa samostatným vládcem.

Však nemoc, jíž byl dříve stížen, naléhala nyní mocněji. Seznav, že sil jeho kvapem ubývá, postoupil hospodářství toto v únoru 1892 synu Bohumilovi za výplatu 1.000 zl. manželce Anně – potažmo tudíž matce. Téhož měsíce učinil dovětek ku poslední vůli u soudu uložené, dle něhož odkázal synu šestému a poslednímu Veleslavovi dosud nezletilému věno 5.200 zl. a 4 kusy dobytka, ostatní pak své manželce Anně jako doživotní užívání polí „Bučičí“ a „Dolina“.

Nejsa milovníkem žádné pompy odkázal na pohřeb svůj pouze 60 zl. učiniv mimo to několik odkazů kostelních chudým a p. Tím pak končí hospodářská činnost a jak z předeslaného zřejmo, neúnavná starostlivost otce Františka o svých šest synů. Však jak starostlivým byl, o dítky své, tak pole, luka i celé hospodářství, nepustil a očí čeládku svou. Zakazoval toulky a přemrštěnosti, pokáral dosti přísným způsobem nedbalosti, avšak nikdy nechtě od čeládky náhradu za škody nedbalostí způsobené. Že i od čeládky oblíben byl důkazem, že Jan Růžička a Anna Businská téměř od dětských let hospodáři tomuto sloužili a od téhož také co fundus instrukce na syna převedeni byli. (Vložka: Pozastavme se ještě chvíli u jména Růžička: je přece nápadná shoda mezi Josefem Růžičkou, bratrancem milého Františka Chochole druhého, a čeledínem Janem Růžičkou. Zdá se, že to byli bratři; a že Josef Růžička především kroniku sepsal (znaje čtenářské záliby Františka Chochole) a navíc ji svému „milému bratranci“ věnoval, aby ulehčil postavení čeledína či podruha Růžičky na čp. 2.)

Bohatých zkušeností, jichž si nashromáždil hojnost, jakož i zdárný výsledek v jeho hospodářství učinily jej po okolí pověstným. Co Daněk (jméno je po statku starém) řekl, to platilo. Však pomáhal také radou i skutkem, kde mohl.

Přes 12 roků vedl představenství obce Stříteže, kterýž úřad složil pro rozsáhlosť hospodářství svého, načež do smrti zůstal prvním radním. Po celou dobu života svého byl údem okresního zastupitelstva a co taký roku 1888 v měsíci září představen císaři Františku Josefovi I., jenž tehdáž dlel za příčinou vojenských cvičení v Písku. On byl předsedou školní rady, předsedou spolku „Jitřenka“, členem každé komise, každé deputace. Nestudovav, přednesl vše způsobem sprostým, nehledaným, avšak praktickým. Předváděje obecní starosty Malo-Chyšecké při visitaci biskupu budějovickému Dru. Martinu Říhovi, odvětil témuž otázkou, jak spokojeni jsou s duchovenstvem: „Náš pan farář jest hodný duchovní otec a starostlivý o chrám Páně, však vzdor tomu, že naše osada velmi četná pro chudobu svoji nezmohla se ani, aby si postavila ku kosteli věž. Kdyby nám však tak někdo zatlačil, snad s Boží pomocí bychom to dokázali.“

Jeho biskupská milosť ovšem odvětila, že z chudého profesora stala se biskupem a radila ku sbírkám. Duchovenstvu ovšem slova ta nebyla vhod, však vzdor tomu téměř bratrské přátelství s farářem P. Brůhou trvalo dál.

Že František druhý, ač žádných studií nekonal, tolik vědomostí nabýti mohl přičísti tomu, že věda, kdo nejde kupředu, jde zpět, vzdělávati sebe i syny své počal četbou. Nejenom zimní a letní večery věnovány bývaly četbě ať již novin, ať jinak zábavných a poučných knih. I sousedé četby se přitom zúčastnili, a který z nich četbu vynechával mohl býti připraven na trpkou výčitku. Jest však skutečně divno, že utrpení jichž zažil a nemoce, které tak četně jej pronásledovaly, přece tak dlouhého života sedmdesáti let mu dopřály. Již u předu čteme, že téměř celý rok dlel pro udání dvou exekučních vojáků pro velezradu ve vyšetřovací vazbě, však utrpení toto nebylo menší, jež zažil r. 1882. Dne 30. června tohoto roku utopil se 3 ½ roku starý syn Františka Nováka, chalupníka z Rohozova, v studni u chalupy na trávníku. Jakmile utopení oznámeno, přijela komise, aby sepsala protokol. Na základě téhož podal c.k.krajský soud v Táboře na majetníka studny, že studna náležíce vydržením více, a sice č. 3, č. 2, č. 4 i č. 8, jelikož z ní stále vodu berou, žalobu pro přečin proti bezpečnosti života, jelikož prý studna dosti vysoko zpředu nebyla ohražena. Týdny plny utrpení než vynesen opětně rozsudek osvobozující žádný by z nás si zažíti nepřál. Vlastnoručně psaný list o této nehodě vložen v pamětní knihu při č. 3.

(Vložka: Jde o starobylou studnu, šikmo pod cestou pod Chocholovými novými chlívy. Podle udání zde bývala velmi dobrá voda; výše psaná číslo tu brala zejména vodu pitnou (čp. 3 pro dobytek bralo vodu z rybníčka na zahradě). Voda nabírána šoufem, neboť vystupuje k povrchu. Po dalších devadesáti letech třeba konstatovat, že nápravná opatření c.k.komise splněna nebyla, že však v posledních 20 letech JZD Chyšky tím, že do cesty nad studnu vypouští močůvku z chlévů v čp. 2, studnu na dlouho zkazilo.)

Zajisté bude vhodno zmínit se o jeho nemocech. Již za mladých let stížen byl zapálením plic. Praktický lékař v Milevska Rejšl pustil teplou krev a jelikož do r. 1872 opětovalo se třikráte zapálení střeva, dvakráte plic. Pouštěl krev teplou každoročně. Roku 1872 stižen byl cholerou, po níž stonal celých 7 neděl. Pouštěním krve i sázením pijavek utrpěl však tak velkou ztrátu rve, že nastal v celém těle brnění. Přičítaje to pouze té příčině, že nyní po úmrtí Rejšila jiný lékař mu pustiti žilou nechtěl, stal se nervosním, což mu valně uškodilo. I sami lékaři se o podstatě nemoci sjednotiti nemohli, léčíce jej někteří na tvrdnutí jater. R. 1875 nastoupil dvakráte cestu do Prahy, jež profesoři jmenovitě však Dr. Hamerník zjistili nedostatek krve, nařídil dobrá jídla a pití plzeňského piv. Konečně přece pozdravil. Však následky ukázaly se později. Téměř po 15 roků stížen byl slabším kašlem a dusnotou. Nemoc tato stávala se po 3 roky urputnější až dne 25. února 1892 o 6 ½ hod. večer přidružený zánět ledvin způsobil ukončení tohoto hospodářsky činného, lidumilného a zbožného života jeho. Kéž nástupci sledují cestu, již ukázal jim a Bůh dá, že rod Chocholův po mnoha staletí stkvíti se bude v dějinách malé vesničky Rohozova.

(Vložka: A protože František Chochole tak pro Rohozov znamená začátek nové doby; pozastavme se ještě chvíli a zrekapitulujme si údaje, které jsme se o něm dozvěděli. Jistě si to zaslouží.)

Zdá se že to byl ve farnosti nejen člověk nejaktivnější, ale vypráví se, že byl i nejbohatší. Příkladem též slouží, že ještě za života postavil si zděnou hrobku při Malo-Chyšeckém kostele, tehdy jako jediný. Pověst o nalezeném pokladu, vykopaném v lese u Rohozova, kde ho ukryli na epidemii zemřelí pruští vojáci v roce 1866, jsme si už vyprávěli. Podle jiného soudu, který se zdá dokonce pravděpodobnější, zbohatl František tak, že půjčoval okolním sedlákům peníze, avšak na vysoký úrok, dokonce vyšší než 6%, jak bylo tehdy zvykem. Proto, až kronika vypráví o jeho lidumilnosti, vypráví se naopak, že lidé ho zvlášť rádi neměli.

Byl bezesporu hospodářem ve smyslu nového kapitalistického duchu, pronikajícího tehdy i na zapadlé Chyšecko, výtečným, že lepšího bychom v okolí ani nenašli. Většinou se držel zásady, že hospodařit nejlépe znamená účelně vydávat náklad tak, aby přinesl nejvyšší zisk. Byl zajisté i hospodářem velmi šetrným; ač nato, jak byl bohatý, můžeme ho označit za „obzvlášť šetrného“. Ale to už patřilo k věci.

Ten samý až „vzorový“ přístup lze u něj spatřovat i v jednání s čeládkou – námezdními dělníky na jeho statku. Vzorový alespoň ve smyslu kapitalistického. Dal, pravda, čeládce své najíst, a snad i plat stanovil ne horší, než jaký jinde se dával (na dnešní platy v zemědělství to ovšem byly platy bídné, v absolutní hodnotě, co si za ně bylo možno koupit, jestli čtvrtinové, jaký dnes v rostlinné výrobě je výdělek). Zato ovšem vyžadoval maximum práce, kterou vůbec dělník ze sebe mohl vydati; a můžeme směle říci, že takový čeledín nebo podruh se tehdy (alespoň v sezoně) nadřel č x více, jak dnes pracovník v rostlinné výrobě, při čemž i sama pracovní doba byla tehdy vlastně celodenní, v průměru jistě 10 hodin denně čisté práce, čili asi 60 hodin týdně. Ale taková byla tehdy doba všeobecně. Kronika sama nám v tom napovídá, že „nepustil čeládku z očí“, že tedy dbal, aby stále měla práci, aby darmo nejedla hospodářův chléb. Též káral „dosti přísným způsobem“, a víme-li, že nestrpěl žádné odmluvy, vyžaduje absolutní plnění všech svých rozkazů, dovedeme si představit, že na čp. 2 byla služba jako vojna, a vojna jako řemen. Již tehdy měli stále na čp. 2 námezdní pracovníky, z nichž Anna Businská a Jan Růžička tu měli vzhledem k celoživotní věrnosti a i jiným okolnostem jakési lepší postavení.

Můžeme tedy Františka Chochole druhého označit za vrchol soukromého selského hospodaření v Rohozově, a jako vzor, jak asi vypadal „vzorný sedlák“ v pojetí 19. století, vzor, jaký ještě po roce 1900 vystupoval v zemědělských kalendářích. Byl však zdá se i dost ctižádostivý, o čemž svědčí i předsednictví v nejrůznějších spolcích apod., a pokud bychom měli zde činnost jeho hodnotit, zdá se, že ač ani na sebe asi nezapomněl, přece v těch funkcích i dost pro zvelebené okolí Malochyšecka vykonal. Než i rub toho je. Kronika sama vypráví, že byl nervní (což i způsob vyžadování bezpodmínečného absolutního plnění všech svých rozkazů nasvědčuje); a od té doby asi začala ona nedobrá atmosféra na čp. 2. I o synu Janovi kronika říká, že byl nervosním; stručně řečeno všichni tito Chocholové na čp. 2 byli velmi prchliví a vznětliví, sousedé na čp. 2 často slýchali různé hádky a křik, tu na sebe křičeli, tu se i bili, tlouklo se nádobí apod. i výměnkářka (manželka Františka Chochole) nakonec dožila život na čp. 3, neboť, jak praví kronika, do čp. 2 nesměla ani vkročit.

Jan Chochole hospodařil po svém otci Františku na č. 2 v Rohozově velmi šťastně a měl 5 dítek, a to 3 syny a 2 dcery: Bedřicha, Ladislava, Františka, Annu a Marii. Hospodařil velmi vzorně, takže i několik tisíc přihospodařil. Roku 1901 právě o žních jel s volma, kteří se splašili a jeho porazili. Celý náklad s ovšem přejel mu přes nohu tak, že měl celou rozmačkanou. Zkusil mnoho bolestí, ale Bůh mu dal, že se zase uzdravil. (Vložka: Na paměť toho neštěstí je v tom místě, na kraji lesa při cestě ke Stříteži, křížek.)

Byl vážen mezi lidmi, byl několik roků obecním radním, pak byl starostou záložního spolku v Malé Chýšce až do své smrti. Při zlámání nohy stal se nervosním, tak že trpěl strašné bolest, které ho přivedli až do hrobu. Zemřel mlád u věku 47 let. Nyní hospodaří na čp. 2 jeho manželka s dítkami.

Po smrti Františka Chochole, který zemřel 25. února 1892 v Přeštěnici ostala manželka jeho Anna, která se přestěhovala do Malé Chyšky, by měla blíže do kostela a měla jak známo na statku č. 2 v Rohozově výměnek. Po svém zesnulém muži několik stovek.

Syn Bohumil byl ženat v Přeštěnici a druhého oženila do Stříteže na statek Matějů, který syn Veleslav měl po otci 5.200 zl. a tisíc mu přidala za svého matka, takže měl 6.200 zl. hotových.

Po smrti Jana Chochole nechtěla jeho manželka tj. Marie dávati Anně Chocholové výměnek a ona neměla z čeho v Chyšce býti živa. I byl nucen syn její Ladislav matku svou, tj. Annu chocholkou k sobě k číslu 3 vzíti a Marii Chocholovou žalovat na zadržený výměnek, který potom musela dávat na penězích a sice vždy čtvrtletně ku předu. Každý čtvrt roku 56 zl. a k tomu měla k užívání chalupu č. 9 v Rohozově a brala z ní 40 zl. ročně. K stáří měla se dobře, jenže ji nejvíce trápilo, že nesměla do statku č. 2 ani vkročit, kde se tolik nadřela a nastavěla. Děti syna Ladislava měly ji rády, takže mezi nimi zapomínala na vše. Bůh ji milovat, poněvadž nic nestonala, a do poslední chvíle chodila. Svatými svátostmi zaopatřena, skonala tiše 5. srpna o 12 ½ hodina po poledni roku 1908. Ještě v poledne se modlila Anděl Páně a chodila po světnici. Syn její Josef, úředník banky Slavie (tj. ten, co psal předchozí díl), roznemohl se těžce a to na souchotiny. Všechny lékařské rady a léky mu nic nepomáhaly, na radu lékařů jel do Meranie do Itálie na zdravý vzduch, ale nic to nebylo platné, když cítil, že dny života jeho jsou sečteny, odjel z Prahy do Malé Chyšky, kde v náručí své matky skonal.

Dne 5. Dubna 1900 odpočívá v rodinné hrobce na hřbitově v Malé Chyšce, kde si tak toužebně přál odpočívati, kde vedle něho odpočívá čeledín Jan Růžička, který celý život sloužil u otce Františka Chochole. Roku 1908 uložili jsme tam též Annu manželku Františka Chochole. Jan Chochole neodpočívá v hrobce, ale jinde, neb jeho žena nechtěla ho tam dáti pochovat, by nemusela na hrobku nic platiti, tj. na opravu.

….. a tím končí kronika následníků Josef Růžičky. Protože však od té doby uplynulo již 50 let, a tak mnoho se na naší vesnici změnilo, považuji za povinnost doplnit kroniku, byť jen namnoze několika stručnými údaji, jak dále sousedé Rohozovští žili. Než k tomu ale dojdeme, ještě něco o událostech, k nimž už se vracet nebudeme, měli bychom podotknout, že Anna Pejšová z Pejšové Lhoty u Borotína, která se vdala za Františka Chochole druhého, dle pověsti vdala v 18 letech, a Františka chochole, s nímž pak tak spokojeně žila, jí vlastně vybral dohazovač nevěst (nebo naopak), jak to tehdy v 19. Století bývalo zvykem. Protože svatby byla v r. 1855, mělo být správné datum narození této Anny Chocholové v roce 1837, a dožila by se 71 let. …….

Na čp. 2 v Rohozově po dlouhá léta, totiž asi od r. 1912 přes období 1. světové války, 1. republiky i 2. světové války hospodařil Bedřich Chochole, syn Jana chochole, s manželkou Marií, rozenou Petrovou z Líšnice.

Bedřich a Marie měli syna Františka Chochole, kterýž byl narozen asi v r. 1923 a za manželku si vzal asi roku 1950 Marii, rozenou Chocholovou z Dobřemělic (byla jeho sestřenicí), narozenou asi roku 1925. Spolu pak měli syna, narozeného rovněž brzy k roku 1950. Od té doby také už měl František převzato hospodářství čp. 2.

Tito Chocholové ještě k hospodářství přikoupili nějaká pole, že byla výměra čp. 3 přes 2é hektarů (asi 22); i nakupovali různé stroje (ovšem stále jen koňské, což dobře dokumentuje celkovou situaci, kdy ani nejbohatší statek ve vsi k roku 1950 ještě nepoužíval koně „motorové“). Ovšem na svou dobu i tak bylo hospodářství stroji bohatě vybaveno, jak mimo jiné svědčí vystěhovávací protokoly. Jediní ze vsi měli na tu dobu pořádnou mlátičku (mlátičky, které měli ostatní statky, byly jen malé, ruční). Nebyli tedy Chocholovi na čp. 2 hospodáři špatnými; ba naopak je třeba říci, že ke své půdě lnuli láskou silnou, jakou dnes si již mladší generace ani nedovede představit.

Ač k roku 1950 jako ostatní větší sedláci definitivně přišli o svou čeleď, tak že na statku zůstali vlastně sami – staří Bedřich Chochole s manželkou Marií a mladý, syn František, asi třicetiletý, s manželkou Marií, přec všechnu práci snažili se zastati, i dodávky plnili. Ač výměr o vystěhování usedlosti hovoří, že dlouhodobě neplnili dodávky, říká se, že v r. 1955 zvláště měli všechno splněno, s výjimkou mléka; že prý ani na vánoce nenechali si v chalupě pořádně nic k jídlu (ani vánočního kapra že raději nekoupili), jen aby všechno mohli odevzdat a dodávky splnit.

V zdobě ještě sami ručně kopali a pokládali meliorace (práce dnes bez strojů nemyslitelná), a to ještě na zimu 1955. Ještě několik dní před vystěhováním si sami dělali pro statek novou studnu a vodovod na louce pod statkem, to vše zcela sami, i kvalitně, že dodnes JZD slouží.

Bedřich Chochole postavil ještě velké stodoly /pořadí vzadu) v letech 1928 – 1931. Čeledi mívali ještě v dobách 1.republiky a za 2.svět.války tak 3 – 4 a to zejména: Kočího, děvečku (dojila krávy) a mladšinku (byla k ruce selce v domácnosti i hospodářství). Pro ubytování byla u nich ještě pro podruhy používána podružná chalupa čp. 9, jim patřící. Ovšem čeleď se u nich často střídala, nikdo dlouho nevydržel. I jiná, dáli se tak označit, nedobrá vůle k ostatním sousedům rohozovským tu leckdy vznikala; případy, kdy si Chocholovi dle soukromo-vlastnického práva nesporně byli plně v právu; než pro dobrou vůli lépe bývalo ustoupit a projevit více benevolence. Totiž příklad: sousedi měli pole přes pole čp. 2, kam přes pole byla cesta krátká, jinak však velkou oklikou. Problémy vznikaly při svozu snopů při žních. Bylo tedy Bedřicha Chochole žádáno o dovolení přes jeho pole projet. Ten zkraje povolil s fůrou projet, hned šel sledovat, zda projetím po poli nějaká škoda nevznikla. Když podruhé chtěli jeti, tu rozleželo se mu, že již dost byl povolil a že sousedé takhle zvykli by si mu jezditi přes dvůr, což řádnému hospodáři milo nebylo (vtip byl v tom, že právě i přes ten dvůr to byla zkratka); a tu přímo zakázal přes své pole a svůj dvůr již jeti. To ovšem na druhé straně velkou oblibu získat nemohlo.

Vůbec byli Chocholové lidmi sice velmi samostatnými, houževnatými, i přímými, kteří do očí pověděli, jak smýšlejí; však tvrdými, drsnými – jak je úporná dřina na zděděné půdě tak formovala, a to i v případě, kdy i věc pravdivá byla by vyžadovala vhodnějšího a zaoblenějšího podání. Tím se ovšem netvrdí, že nebyli tolik nepodobní sedlákům ostatním. Také na čp. 2 nebyly zase ani pro čeleď časy tak neveselé. Ví se např., že když za války, když byly zakázány vesnické zábavy, tak se pořádaly alespoň potají po chalupách; a to zvláště na sýpce čp. 2, která byla v Rohozově nejprostornější. Tu se scházela mládež za vsi a okolí, i jen při harmonice se tančilo. Jindy se taková zábava pořádala v čp. 1 u Lívanců, případně i v horní roubené komoře na čp. 3; tam však většinou jen pro místní chasu a čeleď, že tu bylo málo místa.

Byly tu ovšem i jiné okolnosti, které v jiné době neměly by třeba významu, avšak v bouřlivé atmosféře 50. let z nich povstaly následky, jak bychom dnes řekli „nedozírné“. Padla tu na misku vah třeba i určitá nesnášenlivost Bedřicha Chochole vůči druhým Rohozovákům; včetně příbuzných na čp. 3 kde mezi čp. 2 a čp. 3 vznikla často váda. Pamatuje se ještě jeho věta při zakládání JZD („Jednotné zemědělské družstvo“), že buď bude v JTD Chochole z čp. 2, nebo Chochole z čp. 3; oba však spolu na poli dělat nebudou (Bohumil Chochole z čp. 3 vstoupil do JZD první).

Ať již byly důvody celkově vzato jakékoli a zdě se jich bylo více; což však těžko po pravdě vypisovat, jak co bylo či nebylo, neboť to ani nikdo jistě neví, jisto je, že Bedřich Chochole nejvíce ze všech sousedů vstupu do JZD se bránil, chtěje, aby grunt jeho zůstal soukromým. Jenže protože zakládané JZD nemělo kde začít a objekty čp. 2 byly nejschopnější, bylo nakonec rozhodnuto o osudu Chocholů na čp. 2. Přesto, že syn František Chochole, který fakticky již měl usedlost čp. 2 převzatou, byl nakonec ochoten do JZD vstoupit, rozhodly příslušné orgány ukončit pro ně zdlouhavé a nepříjemné dohadování se s Chocholovými na čp. 2, a naopak vystoupit rázně a pro všechny ostatní exemplárně. 28. prosince 1955 vydán Výměr dle § 9 vládního nařízení č. 50/1955 Sb., a celá usedlost přikázána do bezplatného užívání JZD ve Lhotě Podchyšské, obec Střítež.

A tak dohospodařili Chocholové na čp. 2.

Dne 6. ledna 1956 přijelo pro ně nákladní auto a vystěhovalo je. Z celé poměrně bohatě zařízené selské usedlosti směli si vzít jen nábytek, zařízení pro domácnost jako peřiny, nádobí apod., šatstvo, dále palivové dříví v množství 6 m³ a z obilí jen 1 q pšenice a 1 q žita zadního. Dále 1 sele a 1 ovci. K tomu ještě něco málo z drobného inventáře pro sebe František Chochole zachránil (2 klece na Prasata, 1 postroj na koně, 2 železné hrábě, svěrák, ruční brusku a 200 tašek na střechu). Chocholovi vystěhováni byli na dvůr Státního statku Tábor, totiž Výrec u Balkovy Lhoty, odkud odešli do Čekanic u Tábora.

Pro zakládané JZD tak byly v Rohozově získány výrobní objekty. Chalupa čp. 2 zkraje přeměněna na skladiště (obilí, nářadí apod.), později opuštěna, a postupně zpustla. Staří chocholci již zemřeli a pohřbeni jsou dle svého přání na hřbitově v Chyškách.

Rohozov č. 3 – Chocholovi. Toto číslo jak známo získal roku 1870 v majetek František Chochole druhý z čp. 2. Provedl zde některé nutné opravy, včetně vjezdové brány; zprvu tu však bydlela zdá se jen výměnkářka Marie Magdalena Vránová sama.

Roku 1883 však jeho syn nejstarší Jan Chochole pojal za manželku Marii Andělovou z Přeštěnice, i předáno mu hospodářství, však čp. 3. Zde také samostatně hospodařil v letech 1883 – 1892. Svatbou jeho bratra však nastaly jiné poměry, a čp. 3 předáno (za cenu 3:500 zl.) mladšímu synu Ladislavu Chocholovi, narozenému k roku 1860, který se oženil snad roku 1890 s Annou Kloudovou, dcerou nájemce velkostatku z Výšky; a to v únoru 1892. (Staršímu Janovi předáno čp. 2.).

Ladislav Chochole zde pak po dlouhá léta hospodařil, hospodářství vzdělávaje, jak uměl. Zejména viděl zajištění v majetku, v polích, a tak přikupoval v době svého hospodaření pole, dle podání přikoupil 10 hektarů, takže u statku čp. 3 bylo pak asi 24 hektarů polností a statek se stal v Rohozově dokonce největším. Na staveních zato nic neopravoval, vše ostatně byl po opravách provedených Františkem Chocholem ještě dobré; snad z jeho doby pochází kachlíčková přístavba pece ve světnici, není-li starší. Jinak se o něm soudí, že byl hospodář dost nepraktický, že vykrmoval voly až do 14 metráků, že byli samý lůj. Celkově však i on byl hospodářem dobrým. Z jeho zálib je známo, že jako jeho otec František rád procoval v různých spolcích, a tu patřilo k věci v hospodě se zdržet a se sousedy pobesedovat. Na čp. 3 též žila s nimi a zdá se roku 1908 tu i zemřela Anna roz. Pejšová, manželka Františka Chochole druhého.

Ladislav a Anna spolu měli následující děti: Josef Chochole: stal se učitelem v Chyškách a zemřel asi r. 1945. František Chochole zůstal svobodný, a po celý život pracoval co čeledín na čp. 3, kde měl podíl a výměnek, a kde zemřel k roku 1950 (viz dále). Ladislav Chochole, jako nejstarší (nar. Po r. 1890) měl vlastně převzít usedlost čp. 3. Protože však vypukla v srpnu 1914 1.s větová válka, byl ve vojenském věku, povolán tedy na vojnu, kde brzo padl stejně jako Rudolf Svatoš. Vypráví se přitom, že Chyšečtí snad padli tak, že když na jejich postavení zaútočili Srbové, nevydrželi střelbu a kanonádu, a když vojsko rakouské donuceno k ústupu, tu utíkali o překot pryč z toho místa hrůzy, důstojníci na ně volali, aby padli k zemi, ale oni utíkali stále pryč co mohly, a tak je všechny postříleli. Bohumil Chochole, nar. Asi 1895, vyučil se obchodníkem, že však nebyl jiný nástupce na čp. 3, stal se  zde nakonec z rozhodnutí svých rodičů hospodářem. Anna je provdána na Hrachově. Marie, nar. Asi r. 1894 je provdána v Chyškách, Anastázie, v r. 1933 ještě svobodná, později se provdala do Zvěstova.

U čp. 3 byly tehdy následující pozemky: 

Č. kat.	název	výměra (ha, ary, m)	druh
Vložka kat.č. 74:
1040/2	Za Výškou	62, 68	o.p.
1040/2	Velká louka	75, 35	louka
1049	Na nivce	14, 84	o.p.
Vložka č. 32:
264	Na Dolině (Nad Hospodou)	54, 13	o.p.
Vložka č. 60 kat. Střítež:
28	Plužiny	10, 25	zast. pl.
576	Radlina	37, 01 + 37, 05	o.p.
577	Radlina louka	26, 18	louka
578	Radlina louka	0, 90	pastvina
587	Za Moravcem	23, 56 + 23, 38	o.p.
589	Za Moravcem druhá	17, 26 + 17, 08	o.p.
593/1	Na Hlinatý	1, 01, 46	o.p.
593/2	Na Hlinatý	1, 33	pastvina
598	Na Široký	1, 15, 09	o.p.
611	Hnojiště	45, 46	louka
616/2	Na Hrázce	9, 75	o.p.
654	Na Hrázce	3, 42	pastvina
661	Na Hrázce	3, 06	pastvina
662	Na Hrázce	13, 31	pastvina
663	Na zahradě	13, 99	o.p.
664	Na zahradě	18, 16	louka
666/1	Kamenný díl	1, 49, 44	o.p.
		+ 1, 49, 44	o.p.
666/2	Kamenný díl	1, 41, 62	o.p.
668/2	Kamenný díl	61, 29	o.p.
667/1	Plužiny	77, 47	les
667/2	Plužiny	7, 52	pastvina
668/1	Plužiny	34, 53	les
668/2	Plužiny	2, 19	pastvina
669	Za Horou	1, 87, 89	o.p.
670	Za Horou	26, 08	louka
678	Za Horou	3, 42	pastvina
679	Za Horou	1, 44	neplodná
680	Za Horou	11, 87	les
684	Za zahradou	92, 51	o.p.
686/1	Za zahradou	2, 09	louka
686/2	Za zahradou	50	louka
688	Na zahradě	20, 32	louka
697	Na trávníce	41, 18	o.p.
698/1	Na trávníce	59, 52	pastvina
698/2	Na trávníce	39, 20	louka
770	Doly – Na Návoze	64, 02	o.p.
775/2	Doly – Na Návoze	6, 76	louka
778	Na Hlínách – Díly	1, 64, 73	o.p.
779	Na Hlínách	37, 23	o.p.
765	dohromady s Mrzenou	1, 07, tj. díl 54	pastvina

Celkem vychází asi 20 hektarů, 45 arů a 40 m zemědělské půdy, a k tomu asi hektar lesa, zbytek asi dokoupil až Bohumil Chochole.

Jak již bylo předesláno, dalším hospodářem na čp. 3 se stal syn Bohumil Chochole, nar. 31. srpna 1895 v Rohozově, syn Ladislava Chochole a Anny roz. Kloudové z Výšky 12, který se oženil dne 23. února 1933 (tj. ve věku 38 let) a Anastazií Mathousovou z Ratiborce čp. 2, nar. 13. června 1907, dcerou sedláka z Ratiborce čp. 2 Františka Mathouse a Anny roz. Čihákové z Ratiborce čp. 31 (která se dožila 93 let). Usedlost čp. 3 jim rodiči předána již svatební smlouvou ze dne 3. února 1933.

Protože jsme si citovali předcházející smlouvy a výměnky za všechny předcházející generace, citujme si i tuto smlouvu, přiblíží nám i svou dobu – jak se na naší vesnici projevovaly selské vztahy v době 1. republiky, i oč se proti dřívějšku živobytí zlepšilo i způsob hospodaření zdokonalily:

Spis notářský, č.j. 5737 z 3.2.1933:

Dnes dne 30. Ledna 1933 jméno jest přede mnou, Čeňkem Novotným, notářem s úředním sídlem v Milevsku, v mé notářské kanceláři tutáž u přítomnosti mně osobně známých účastníků:

1. Pánů manželů Ladislava a Anny Chocholových, rolníků v Rohozově čp. 3
2. Jejich syny pana Bohumila Chochole, bytem tamže,
3. Slečny Antonie Mathausové, rolnické dcery v Ratiborci čp. 2,

Následovně: 

Pan Bohumil Chochole a slečna Antonie Mathausová slibují sobě vstoupiti ve stav manželský a slib tento navzájem přijímají. Pod podmínkou, že k sňatku tomuto dojde, uzavírají jmenovaní účastníci přede mnou notářem tuto  s m  l o u v u   s v a t e b n í:

Článek první:

Páni manželé Ladislav a Anna Chocholovi postupují a dle listiny této již postoupili snoubencům panu Bohumilu Chocholovi a Antonii Mathausové tyto svoje nemovitosti:

1./ Usedlost čp. 3 v Rohozově a pozemky připsanými k ní ve vložce číslo 60 pozemkové knihy Stříteže dle smlouvy postupní ze dne 18. února 1892, s níž spojeno jest právo vlastnické na polovici pastviny č. kat. 765 ve složce číslo 67 a na ¼ pozemků č.kat. 620 a 621 ve složce 68 téže pozemkové knihy.

2./ Pozemky č.kat. 1040/2 role, 1042/2 louku a 1049 role ve Zhoři, zapsané ve složce č. 74 smlouvy trhové ze dne 30.8.1917,

3./ Role č.kat. 264 ve Lhotě Tetaurově, zapsané ve vložce č. 32 dle odevzdací listiny ze dne 4. 5. 1893, a t s veškerýma i mrtvým hospodářským inventářem a polním nářadím, mimo dvě krávy a patnáct slepic, jež si na výměnek ponechají, dále se vším příslušenstvím a se všemi právy a držením nemovitostí těch spojených, za cenu postupní … 40.000,- Kčsl slovy čtyřicet tisíc Kčsl. A za doživotní výměnek, začež snoubenci pan Bohumil Chochole a slečna Antonie Mathausová nemovitosti ty s příslušenstvím přijímají a dle listiny této již i přejali.

Článek druhý:

Postupní cena zaplacena byla dle udání již před sepsáním této smlouvy hotově a postupující páni manželé příjem její potvrzují. Současně zavazují se odevzdati postoupené nemovitosti všech dluhů a závad úplně prosté.

Článek třetí:

Doživotně vyhrazují si postupující následující výměnek: Byt ve zvláštní světnici, ležící přes síň nalevo od vchodu do domu, užívání nad světnicí touto se nacházející půdy, menšího sklepa vedle schodů na sýpku, vše pro různou svoji potřebu a skládku, chlívku vedle sklepa se nacházejícího pro vepřový dobytek, místa krytého dříví, vše to s právem všude ve stavení, na dvoře, na zahradě i na pozemcích nerušeně choditi a pobývati, péci si chléb a jiné pečivo společně s hospodářem v jeho chlebové peci a při topivu, bráti si potřebnou vodu ze studny, po případě v nádoby hospodářů v síni, používati společně všeho příslušenství každého bytu a hospodářského nářadí. Mezi vlastním dobytkem živiti budou hospodáři výměnkářům ve vymíněném stání 2 krávy, musí je řádně podestílati, poklízeti, ošetřovati a společně s vlastním dobytkem pásti. Živiti musí hospodář tyto tak řádně a stejným krmivem a nápojem jako svůj vlastní dobytek. Při kravách těchto ponechají si výměnkám telata – vždy pouze do odstavu. Vepřový dobytek, který budou si výměnkám držet, vyživovati budou ze svého výměnku, hospodáři dávati jim však musí potřebné stelivo a opatřovati dobytka tohoto. Hnůj od veškerého dobytka výměnkám patřiti bude hospodářům. Mezi vlastní drůbeží živiti budou hospodáři výměnkářům řádně 15 slepic, jež budou moci ve dne venku volně mezi jejich drůbeží pobíhati a se pásti, na noc zavírány býti musí do společného kurníku s jejich drůbeží. Vejce od svých slepic budou výměnkám kdykoliv nerušeně hledati a sbírati. Až do letošní sklizně žíti budou obě strany společně z dosavadních zásob. Od letošní sklizně počínaje, odváděti budou hospodáři výměnkářům ve lhůtách čtvrtletních ku předu každoročně 4 metrické centy pšenice, 8 q žita, 3 q ječmene, 2 q ovsa a 5 kg máku, vše v předním zrně a správné váze, dále 15 kg čisté kuchyňské soli. Vždy při sklizni 10 q zdravých zimních jedlých bramborů, vždy v masopustě 15 kg  vepřového masa se  sádlem, a na každé Martinské posvícení jednu živou neoškubanou řádně vykrmenou husu. Na Poli hospodářů vybéřou si výměnkám každoročně 4 brázdy raných bramborů, jež musí jim hospodáři řádně obdělávati a brambory z nich dle potřeby jejich dobývati a odváděti.

Vždy do podzimu každého roku odvedou hospodáři výměnkářům 6 prostorných metrů zdravého suchého měkkého polání a 10 q dobrého uhlí značky Herkules, po případě jiné značky, avšak stejné jakosti. Na různá drobná vydání dávati budou hospodáři výměnkům ve lhůtách čtvrtletních ku předu každoročně 200,- Kč na hotovosti. Hospodáři povinni budou dovážeti výměnkářům obilí do mlýna na vlastní náklad, a mlýnské výrobky přivážeti zpět, přivážeti jim vymíněné uhlí a dříví, obstarávati rozřezání a rozštípání dříví, dojiti jim mléko od jejich krav a z něho máslo tlouci, veškeré jejich zásoby na určená pro ně místa ukládati, poskytovati jim řádnou obsluhu a ošetření, zejména jednou týdně prádlo jim čistě vyprati, usušiti, vyžehiti a vyspraviti, jejich výměnkářkou světnici uklízeti, jednou týdně podlahu v ní čistě umýti a dvatkát do roka řádně vybíliti a v jejich nemoci a neschopnosti k práci vykonávati a obstarávati jim vše, co oni sami sobě nebudou moci konati a ku svému slušnému živobytí a zaopatření budou potřebovati, zejména také veškeré životní potřeby do jejich bytu dodávati. Návštěvu svých příbuzných a známých moci výměnkám u sebe přijmati. Nárok tento výměnek přísluší výměnkářům ihned ode dne sňatku, pokud se týče výměnku, od sklizně letošního roku. V případě úmrtí jednoho z výměnkám odpadne z výměnkářských dávek 1/3 dávek obilních a zimních bramborů.

Článek čtvrtý:

Dosud nezaopatřené dítky Františka Chochole a Anastazii Chocholovou oprávněni budou výměnkám po čas svého života, popřípadě do jejich zaopatření, míti u sebe, hospodáři povinni však budou dítkám těmto za práci v hospodářství pro ně konanou a pokud práci tuto budou vykonávati poskytovati jim budou řádnou celodenní stravu. Když by po smrti obou rodičů dítky ještě zaopatřeny nebyly, povinni budou hospodáři poskytovati jim rovněž za práci v hospodářství konanou byt ve výměnkářské světnici a stejnou celodenní stravu, mimo to pak když by některé u nich onemocnělo neb k nějakému úrazu přišlo, povinni budou poskytovati mu též řádnou obsluhu a ošetření, vše ovšem do té doby dokud dítky ty samostatného zaopatření nenajdou. Dítky tyto budou míti pokud se týče volnosti pobytu a chůze práva jako výměnkám sami.

Postupující ponechají dále v hospodářství dva páry volů a dvě krávy, jež určeny jsou pro shora uvedené dítky a hospodáři musí dobytek tento právě tak jako dobytek výměnkám vyživovati a ošetřovati, načež bráti si budou veškeré užitky z něho. Dobytek tento povinni budou hospodáři vydati shora uvedeným dítkám a sice každému z nich jeden pár – volů a jednu krávu, po případě, když by v době, kdy tento měl by býti vydán, nyní v hospodářství ponechaný dobytek již tam nebyl, povinni budou hospodáři vydati každému z těchto dítek dobytek jiný a sice každému u nich 1 pár volů ve váze 8 q a jednu krávu ve stáří pěti roků a ve váze 4 q, vše zdravé a k chovu způsobilé. Dobytek tento povinni však budou hospodáři vydati jmenovaným dítkám pouze tehdy, když by syn František oženil, pokud se týče dcera Anastazie provdala, když by však j tomu nedošlo, zůstane dobytek ve vlastnictví hospodářů. Nároky tyto dítek ne shora uvedenou služebnost bytu a stravy a na vydání dobytka na výslovné přání postupujících nemusí se knihovně zajistiti.

Článek pátý:

Vlastnictví, držení, užívání a nebezpečí přejde na snoubence dnem sňatku, daně a přirážky k nim přejímají na sebe k placení od 1.1.1933, rovněž tak i pojištění a plat čeledi. Poplatky tehdy činily: Notářský poplatek 300,- Kčsl., písemné 17,50 Kčsl., kolek 10,- Kčsl, za snímek 20,- Kčsl.

Výměnek tento vlastně ani nedáván dlouho; Anna, rozená Kloudová zemřela 2.9.1940 na mrtvici, otec Ladislav pak zemřel 10.8.1940 ve věku přes 80 let.

Na čp. 3 tak začali od roku 1933 hospodařit Bohumil Chochole a manželkou Antonií. Bohumil jako všichni ostatní Chocholové byl hospodářem dobrým i houževnatým, než vadilo mu, že vlastně v sedlačině nevyrostl, byl totiž hned v mládí dán na vyučení ke svému strýci do Chyšek (asi Aloisu chocholci, měl obchod, co je dne Jednota Chyšky), aby se rovněž učil obchodníkem. Jako obchodní příručí pak měl různou službu, po vyučení musel rovněž do 1.světové války, kterou prodělal celou, ale bez následků, po válce pak několik let byl zaměstnán v obchodě ve Vodňanech, a dokonce až někde za Prahou. A snad právě tento rozhled po měnících se ve světě přispěl k tomu, že nepřevzal jen typický selský přístup ke zděděné půdě, na níž je třeba dřít se ať to stojí co to stojí, ale vážil i dřinu, jakou je třeba do hospodaření vložit; přitom viděl, že práce v zemědělství není tak ceněna, jak by si vynaložená námaha vyžadovala, a i to jistě přispělo k jeho rozhodnutí, že ze sedláků Rohozovských jako první podepsal přihlášku do JZD. Říká se, že sedlačina se mu zprotivila, když po roce 1950 i na čp. 3 skončili řádní čeledíni, a na špičkové práce si musel najímat cizí lidi. Poměry se však měnily všeobecně. Musel jednat s lidmi po vsích v okolí, a ti ani nebyli již ochotni jít pracovat, a pokud šli, tak jen po velkém přemlouvání. Až do té doby měli totiž na čp. 3 stále 3 – 4 námezdní pracovníky, totiž kočího, další čeledíny a děvečku. Jako kočí tu pracoval bratr František Chochole. Byl to velmi hodný člověk, dobrák, byl dosti nesmělý a to asi zapříčinilo, že se neoženil; když zemřel, zbylo po něm asi 60.000,- Kčs (před měnou), neboť dostával za službu plat, on však byl šetrný a vše ukládal. Když k roku 1950 zemřel, bylo to v hospodářství znát, nebo%t byl lepší hospodář a Bohumil se bál koní, zato on s koňmi uměl a jezdil rád. Jako další čeledíni tu k posledku  pracovali: Jaroslav Dolský z Květuše a Koliha z Přeštěnic. Jako děvečka byla tu dlouhý čas zaměstnána Marie Kováčová, později provdaná Štrossová na čp. 6, která přišla do Čech na začátku války jako mnoho jiných jejích vrstevnic z Podkarpatské Ukrajiny, za prací. Zaměstnána tu byla v letech 1938 – 1050, celkem 13 let.

Bohumil Chochole i jeho manželka Antonie se do 1.2. 1956 stali členy JZD Podchýšská Lhota, a začali zde pracovati. Bohumil Chochole však již se nedožil lepších časů v JZD, zemřel totiž na podzim 1962 na mrtvici ve svých 67 letech. Třeba podotknout, že hodně kouřil, až měl od cigaret popálené průdušky (kouřil  v noci, kdy trpěl nespavostí), a to jeho zdravotnímu stavu značně uškodilo. Manželka jeho Antonie ovšem pracovala dále v JZD. V pozdějších letech pracovala ve stáji čp. 2 u hovězího dobytka, krmila býky. Tu však v roce 1968 přihodil se jí těžký úraz. Dva býci se utrhli a jeden ji již na nádvoří čp. 2 přepadl; že byla celá pokopaná, na smrt zmučená /měla rozdrcené rameno, zlomenou ruku, žebra, nohu vytrženou a plíce potrhané); našel ji Josef Lívanec, kterému se podařilo býky zahnat a přivolat pomoc. Když ji převáželi v sanitce do nemocnice, tu pochybovali se, zda ji vůbec do nemocnice přivezou živou.  Byl také div, že zůstala po dlouhém nemocničním léčení živa. JZD Chyšky však prý tehdy událost hlášena, jako že nešlo o úraz pracovní.

Bohumil Chochole a Antonie měli spolu jen jednoho syna, a to Josefa Chochole. Narozen v Rohozově 24.2.1936, rovněž dle svých sil vypomáhal otci v hospodářství. Nežli však grunt mu předán, založeno JZD a on se v 19 letech stal též členem. Povolán však na vojnu. Po vojně opět nastoupil v JZD, brzy se však oženil a jako manželku si vybral Marii, rozenou Martínkovou ze Záluží čp. 20, nar. 4.2.1939. přestěhoval se pak ke své manželce do Záluží, což zkraje přineslo nejednu trpkou výčitku domovského JZD, že jde pracovat jinam, když zde též by ho bylo třeba. Nyní pracuje jako řidič nákladního auta JZD Chyšky, manželka je zaměstnána na ČSSS Výška a pracuje povětšině v rostlinné výrobě. Spolu pak mají následující děti: Marii, Jaroslavu, Jiřího a Milenu. Na čp. 3 v Rohozov zůstala jako hospodářka jeho matka Antonie Chocholová, která se tak dle rohozovské pověsti k tomu gruntu se vážící stala nejméně již 3. Ženou, která tu sama hospodaří (po Kateřině a Marii Vránových).

Posloupnost hospodářů na gruntě čp. 2:

Posloupnost hospodářů na gruntě čp. 3:

Vznik JZD P. Lhota – z majetku:

Bohumil Chochole, Rohozov čp. 3: dobytek: 5 krav, 5 jalovic, 3 býci, 1 klisna Ryzka 5 letá za 7.500,- Kč; celkem dobytek oceněn … 26.456,- Kč. Stroje předány: kultivátor 7, vůz v korbě, secí stroj, vyorávač brambor, žací stroj luční, pluh dvoják železný, pluh sakovák železný, pluh dřevěný sploužnatý, rádýlko na oborávání brambor, vůz v korbě – dvoje žebřiny, vůz v koši, elektromotor 6,3 kW, šrotovník 30, řezačka odhazovací 14 kW a brány žel. třídílné, vše v ceně … 12.500,- Kč.

František Chochole, Rohozov čp. 2: dobytek: 2 klisny (za 2.300,- a 2.000,- Kč), 1 hříbě 1rok za 3.500, Kč, 3 krávy, 3 jalovice, 1 býček, 4 jalovičky, 1 prasnice, 1 běhoun (ponechán Františkovi Chochole), 2 prasata /prodal FR. Chochole po provedení soupisu), 3 bahnice, z toho 1 vyloučena a ponechána Fr. Chochole), 3 jehňata, 1 do soupisu uhynulo. Stroje: 1 trak. železný, 1 secí stroj 17 bod., 1 kruhačka ruční, 1 koš nový, 1 hrabačka, 1 rádlo na vyoráv.brambor, 1 obracečka, 1 vůz rozebraný, 1 řezačka odhazovací, 1 pluh dřevěný, 1 voznice, 1 rádlo na oorávání, 1 korba bez podvozku, 1 bryčka za 180,- Kčs, 1 vůz žebřiňák, 1 korba menší, 1 samovaz 5 at., 2 klece na prasata (nebyly, převzal Fr. Chochole), 1 mlátička 22, 1 vůz – koš za 520,- Kč, 1 šrotovník, 1 kočár za 100,- Kč, 1 mlýnek ruční, 1 vál dřevěný 18,-, 1 senomet s rourami 17 m, 1 postroj na koně (nebyl, převzal F.Ch.), 1 el.motor 10 kW s kabelem,1 benzin.motor Lorenc, 1 železná kolečka, 1 mořicí buben, 1 raketa s hadicemi, 1 výtah na pytle, 1 saně dřevěné nové, 1 nové žebřiny, 2 tah.železné hrábě (nebyly, převzal Fr.Ch.), 1 železný pluh, 1 pluh dvoják, 1 svěrák (nebyl), 1 železná kolečka, 1 závěsná lišta, 1 dvour.pluh s kolečkami, 1 ruční fukar, 1 kultivátor 7 hr., 1 decimálka, 1 rány třídílné lehké, 8 koš k samovazu, 1 brány třídílné těžké, 4 chomouty kompl.bez pobočnic, 3 chomouty kompl. a 1 polštář, 1 bruska ruční (nebyla), 1 pluh obracecí, 2 vazáky za 7,50, 30 pytlů prázdných, 2 volské chomouty kompletní, dále 7.000 ks drenážních trubek za 450,- Kč, obilí nevymlácené, seno, sláma, brambor a krmná řepa.